Přečtěte si také: Sazka Champs Vištalová a Kešnar se představí na paralympijských hrách v Paříži. Fanděte s námi!

Není skoro žádný sport, který by osmatřicetiletý Tomáš Horáček alespoň nezkusil. To se nezměnilo ani v okamžiku, když si šel před jedním z tréninků zaplavat. Tehdy chtěl skočit do vody, smekla se mu ale noha a Tomáš utrpěl vážný úraz.

Bezprostředně po nehodě věřil, že ochrnutí bude jen dočasné a brzy se vrátí ke sportu. Bohužel se ukázalo, že ochrnutí je trvalé, a to pro něj znamenalo zásadní změnu života. Na sport ale Tomáš nezanevřel a díky projektu Para(re)start, za kterým stojí společnost Sazka a Český paralympijský výbor, se dostal jako divák na paralympiádu do Paříže. V našem rozhovoru Tomáš vypráví o tom, co zažil, o svém návratu ke sportu i o plánech do budoucna. Může Los Angeles v roce 2028 být jeho další velký cíl?

Sport vždy patřil neodmyslitelně k vašemu životu. Když se vám stal úraz, věřil jste, že se zase jednou k aktivnímu sportu vrátíte? 
Popravdě bezprostředně po úrazu, když mě vytáhli z vody, jsem si myslel, že to bude všechno dobré, že večer ještě pojedu na trénink. Pak přišla fáze, kdy jsem nevěřil, co se stalo, a nechtěl jsem si to připustit. Nedovedl jsem si představit být bez sportu. Na zlepšení jsem ale začal pracovat hned – jakmile mě převezli do Kladna na první rehabilitace. Potom jsem mohl pokračovat v Kladrubech, kam jsem jezdil každý rok na rekondice, a doma jsem pravidelně docházel k fyzioterapeutům a cvičil s nimi. I díky projektu Para(re)start jsem znovu objevoval, jaké mám ve sportu možnosti.
 
Jak vám Para(re)start pomohl? 
Je to projekt, který ukazuje handicapovaným, že i s postižením lze sportovat a aktivně se věnovat různým disciplínám. V Kladrubech nám ukázali nejrůznější možnosti – bocciu, ping pong, paraatletiku a mnoho dalšího.
 
A paraatletika vás oslovila? 
Vlastně ano. Atletika jako taková mě vždy bavila, a to jak aktivně, tak i pasivně v televizi. No a najednou jsem měl možnost si ji vyzkoušet, i když v trochu upravené podobě. A díky tomu, že jsem se vrhnul do tréninků jsem se pak rozhodl, že se zúčastním i výzvy „Se Sazkou do Paříže!“ Napsal jsem motivační dopis, proč bych se rád na paralympiádu podíval a představil jsem svoji cestu, která mě k paraatletice dovedla. No a výzvu jsem vyhrál.
 
Co to pro vás znamenalo? 
Tři dny v Paříži, během kterých jsem sledoval paralympiádu. Bylo to neskutečné. Sazka to celé perfektně zorganizovala, od cesty, přes ubytování až po přístup na sportovní akce. Největší zážitek pro mě byl tenis a plavání, kde jsme mohli fandit českým sportovcům. Vidět to vše zblízka, jak lidé překonávají své limity. To bylo pro mě opravdu velkou inspirací.

Dokážete si představit, že třeba za čtyři roky v Los Angeles už budete sám bojovat na stadionu o paralympijské medaile? 
Trochu si to dokážu představit, ale nechci se tím zatím příliš svazovat. Los Angeles je samozřejmě obrovská výzva a sen každého sportovce, ale pro mě je důležité jít postupně. Chci se zlepšovat krok za krokem a uvidíme, kam mě to zavede. Los Angeles by bylo skvělým cílem, ale snažím se teď soustředit na každodenní práci a přípravu.

Věnujete se rovnou třem disciplínám – vrhu koulí, hodu oštěpem a hodu diskem. Co vás baví nejvíce? 
Asi hod diskem, ale každá z těch tří disciplín má něco do sebe. Věnuji se všem třem rovnoměrně, i když disk bohužel není součástí paralympiády, takže se víc soustředím na kouli a oštěp, které v programu her jsou. Trénuji několikrát týdně, hlavně v posilovně a na atletických stadionech, kde pracuji na technice.

Jak zvládáte kombinovat trénink tří různých disciplín?
Není to úplně jednoduché, protože každá disciplína vyžaduje trochu jinou techniku a přístup. Hod diskem, oštěpem a vrh koulí se sice liší, ale základní principy jsou podobné. Trénuji techniku u každé z nich zvlášť, ale někdy se soustředím více na jednu disciplínu, podle toho, jak se blíží závody. Disk mě hodně baví, ale právě kvůli tomu, že není na paralympiádě, musím dávat větší důraz na ostatní disciplíny.

Můžete popsat svůj typický tréninkový týden?
Trénuji pětkrát až šestkrát týdně, většinou v posilovně a na atletických stadionech. V posilovně se zaměřuji na sílu a stabilitu, což je klíčové pro vrh koulí a hod oštěpem. Na atletickém hřišti pak pracuji na technice házení, což vyžaduje hodně soustředění a koordinace. Když mám možnost, trénuji na koze, což je speciální pomůcka pro handicapované sportovce. Kozu ale nemají na všech stadionech, takže se vždy musím přizpůsobit podmínkám.

 
Co vás na sportu nejvíc motivuje?
Sport je pro mě hlavně o překonávání vlastních limitů. Když jsem po úrazu opět začal, nevěděl jsem, co zvládnu, ale každý den mi ukazuje, že jsem schopný více, než jsem si kdy myslel. Pohyb mi také pomáhá vypnout hlavu a odreagovat se. Navíc mě motivuje samotný proces učení – pořád je co zlepšovat, a to mě žene dál.

Sám jste se toho teď dotknul, jak vám úraz změnil život?
Můj úraz byl dost vážný, ochrnul jsem od pasu dolů. Největší šok přišel hned po nehodě, kdy jsem si nedokázal představit život bez pohybu. První myšlenky byly hodně temné, ale jakmile jsem se začal hýbat alespoň částečně, začala se mi vracet naděje. V hlavě jsem pořád měl, že sport je součástí mého života, a tak jsem se rozhodl, že to nevzdám.

Jakou roli k návratu k aktivnímu životu měly Kladruby?
Ty byly klíčovým momentem v mém návratu ke sportování. Před úrazem jsem hrál hokej a florbal, ale po úrazu jsem si nedokázal představit, že bych se mohl k něčemu takovému vrátit. V Kladrubech jsem začal s posilováním a poté díky projektu Para(re)start jsem zjistil, že můžu i nadále sportovat, i když v jiných disciplínách. Všechno se odvíjelo od toho, že jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě podporovali a ukázali mi nové možnosti.

Jak trávíte volný čas?
Když nejsem na tréninku nebo závodech, trávím čas s přáteli nebo rodinou. Rád vypnu, zajdu třeba do sauny nebo někam do přírody. Taky mě baví sledovat sport, ať už je to hokej, tenis nebo jiné sporty. I když už nemůžu sportovat na vysoké úrovni jako dřív, pořád jsem velkým fanouškem a sleduji, co se děje.

Máte nějaký sportovní vzor, který vás inspiruje?
Mám několik sportovních vzorů. Mezi nimi je určitě Tomáš Staněk, který je špičkový vrhač koulí. Velkou vzorem je ale také třeba Jan Železný. Oba mě inspirují tím, jak pracují nebo pracovali na své technice a jakou mají vytrvalost. Mimo to mám také kamarády mezi handicapovanými sportovci, kteří mě motivují svými výkony a přístupem k životu.

Jak významná je podle role Sazky v podpoře sportovců?
Je to obrovská motivace. Díky projektu Para(re)start jsem měl možnost znovu objevit sport a věnovat se něčemu, co mě baví a naplňuje. Když jsem vyhrál výzvu a odcestoval do Paříže, ukázalo mi to, že sny se mohou plnit, i když se život změní. Jsem vděčný, že Sazka podporuje handicapované sportovce a ukazuje, že můžeme dosáhnout velkých věcí.

Kdo je Tomáš Horáček?

Tomáš Horáček je 38letý handicapovaný sportovec, který se po vážném úrazu dostal zpět ke sportu díky rehabilitacím v Kladrubech a projektu Para(re)start, za kterým stojí iniciativa společnosti Sazka a Českého paralympijského výboru.
 
Tomáš se v posledním roce začal hodně věnovat paraatletice, která ho naprosto pohltila. Vrhá koulí, hází diskem a oštěpem. V roce 2024 vyhrál výzvu „Se Sazkou do Paříže“, díky čemuž se mohl podívat na paralympiádu, kterou letos pořádalo právě hlavní město Francie. Tato zkušenost mu přinesla nový pohled na sport i život.
 

Handicap Tomáše Horáčka

Po úraze, který se Tomášovi stal po skoku do vody, kdy mu při odrazu špatně sklouzla noha, zůstal od pasu dolů ochrnutý. Pravou nohu vůbec necítí (když se ho někdo dotkne, nebo se škrábne, vůbec o tom neví), ačkoli svalově funguje na 100 %. Na levé noze sice cítí všechno, ale má zde po úraze pouze z 50 % funkčních svalů, přičemž 90 % svalů je poškozených, což vede k omezené síle a výdrži. Celkově je jeho levá strana výrazně oslabená a reaguje na změny počasí nebo únavu. Občas se mu nohy dostávají do svalového spazmu (křečí), což znamená, že je nemůže ovládat, dokud křeč neodezní.

Od pasu nahoru má omezenou citlivost, což znamená, že sice může něco cítit, ale ne vždy rozpozná, co se děje (např. když se dotkne něčeho horkého nebo ostrého). Levá ruka se Tomášovi občas krčí a prsty na ní má většinu čase sevřené v pěsti, někdy prsty povolí, ale stejně nejdou dobře ovládat. Pravá ruka je na tom lépe, ale musí kompenzovat nedostatečnou funkci levé strany, což vede k rychlejší únavě. Aby zůstal ve formě, musí pravidelně cvičit, protože jeho svaly ochabují mnohem rychleji než u zdravého člověka.

Foto: soukormý archiv Tomáše Horáčka