„Po nástupu do služby se člověk seznámil se spoustou vrstevníků. Já měl tehdy velké štěstí na dobrou partu. Bylo nás celkem dvacet a společně jsme dělali první poslední. Chodili společně na vycházky nebo do biografu,“ vybavuje si pan Arnošt, který s novými kamarády brzy objevil vzrušení ze hry Sportka.
 
„V naší partě byl jeden, který sázel už před vojnou. Ten přišel s tím, že bychom si mohli udělat takový rozpis a každý vsadit svoje čísla. Od každého z 20 vojáků se tehdy vybralo asi 50 Kčs, tak jsme dali dohromady 1000 Kčs a podali to,“ vysvětluje pan Arnošt. Takto pak s dalšími vojáky sázeli několik týdnů.
 
„Jednou se nám podařilo vyhrát třeba 1  200 Kčs. Za dvě stovky jsme si na vycházce koupili pohoštění a tu tisícovku jsme zase vsadili. Podruhý jsme brali o něco míň – asi 700 Kčs - , tak jsme dali každej nějakou tu korunu navíc a otočili to znova,“ říká pan Arnošt a dodává: „Společný sen jsme neměli, z případné výhry by každý dostal dvacetinu a naložil s ní podle libosti. Někdo měl představu, že si to nechá do civilu, aby zaopatřil sebe nebo rodinu. Ostatní počítali, že by v případě nižší výhry měli alespoň nějaký peníze na vycházku nebo pohoštění. Větší částku se nám ale vyhrát nepovedlo. Hádám, že štěstí jsme si už vybrali tím, že se u nás sešla tak dobrá parta, a že jsme všichni přečkali službu ve zdraví.“